Občanský stát

Jen cesta zdola a dostatek lidí, které bude spojovat stejná vize, mohou vést k tomu, aby se Česká republika konečně vydala směrem, na jehož konci by mohl být prosperující a funkční občanský stát.

Po 36 letech je zřejmé, že cesta, po které vedou Českou republiku dosavadní politické mocenské elity není v souladu s míněním naprosté většiny občanů. To dokazují následující grafy:

Vyvíjí se Česká republika po pádu komunismu podle Vašich představ?

Data: SANEP listopad 2023

Na konci roku 2023, tedy 34 let po Listopadu, vyjádřilo 64 % respondentů nespokojenost s vývojem České republiky po pádu komunismu. Lidé se nechtějí vracet před Listopad, ale dvě třetiny občanů nesouhlasí se směrem, kterým se země ubírá.

Jak jste spokojeni se stavem politické situace v České republice?

Data: CVVM (Centrum pro výzkum veřejného mínění) – leden 2025.

Nespokojenost s politickou situací v zemi je dlouhodobá. Nejde o selhávání jednotlivců, ale všech dosavadních politických garnitur.

Změna je možná – jen k ní nevede cesta shora, ale Cesta zdola.
Cesta nikoli revoluční, ale evoluční.

Po Listopadu – hodnoty Západu ano, instituce Západu ne

V médiích i na sociálních sítích se stále dokola řeší témata, která českou politiku nikam neposouvají. Jen dál rozdělují společnost a vyrábějí emoce: pravice vs. levice, liberálové vs. konzervativci, a stále dokola dilema Západ vs. Východ.

Jenže tahle země se nezlepší tím, že si ideologické tábory budou dál prskat jedovaté sliny. Nebudeme o nic „víc západní“, když budou i ti „prozápadní“ jen provolávat hodnotová hesla a přitom každého, kdo s nimi plně nesouhlasí házet do jednoho pytle „dezolátů“ či „chcimírů“. To kvalitní instituce ani skutečně funkční demokracii nevytvoří. Naopak – přesně tento nekonečný a nikam nevedoucí souboj vyhovuje těm, kteří mezitím krok za krokem tlačí Českou republiku a nás všechny směrem k oligarchizaci a postupnému sklouzávání do větší a větší demokratury.

Úplně první otázka, kterou si musíme položit, zní: jaký stát vlastně chceme? Bez společného základu a společné představy o tom, jaký má být politický systém v ČR, budeme dál přešlapovat na místě a moc nad celým státem si dál budou usurpovat osoby, kteří jej budou dál řídit podle svých sobeckých zájmů, ne podle zájmů občanů.

A o tom je Vize Občanského státu.

Po roce 1989 jsme sice přijali prozápadní orientaci a stali se součástí západních struktur (EU, NATO), ale nepřijali jsme základní principy kvalitně a dobře fungujícího státu:

nezávislé kontrolní instituce,
rozdělení moci směrem k územním celkům,
subsidiaritu (řešení problémů blíž občanům),
vymahatelnost práva vůči mocným, vlivným a bohatým,
osobní odpovědnost politiků a úředníků,
transparentní veřejnou správu,
občanskou participaci.

Decentralizace a subsidiarita - základ kvalitního funkčního systému prosperujících států

I státy, které dnes dáváme za příklad těch, jejichž politické systémy naplňují principy blízké Tezím Občanského státu, nebyly vždy vzorem. I ony si prošly obdobím chaosu, hlubokými společenskými konflikty a často i občanskými válkami. Lidé v jednotlivých městech a regionech – ať už šlo o země, kantony, kraje či provincie – si museli cestu ven z centralismu doslova vybojovat, nebo se dokázali zavedení centralismu ubránit.

A právě tady přichází klíčová otázka:

Jsme schopni jako občané – Češi, Moravané a Slezané – konečně přijmout jako součást svých hodnot odpovědnost za osud náš i dalších generací, aniž bychom doufali, že vše vyřeší nějaký ‚spasitel‘ typu císaře, monarchy, prezidenta, oligarchy či kdokoli jiný?

Pokud zní odpověď NE, pak je úplně jedno, zda se budeme dál označovat za „zápaďáky“, „východňáře“, „liberály“, „demokraty“, „konzervativce“ nebo třeba „marťany“ – zůstaneme centrálně řízeným, nefunkčním státem lidí, kteří se nechávají manipulovat cizími sobeckými zájmy. Zůstaneme ne občany, ale lidmi, kteří se ve skutečnosti bojí vlastní svobody, podílení se na moci a větší odpovědnosti.

Pokud zní odpověď ANO, pak je čas přestat se hádat o nepodstatném, a začněme pracovat na tom, jak se skutečně vydat cestou odpovědné občanské společnosti – cestou k Občanskému státu.

Tato cesta musí vznikat zdola, protože shora ji nevybuduje žádná současná politická strana ani hnutí. Ty si velmi pečlivě hlídají, aby se nikdo s touto vizí do jejich vedení nedostal.

Debata „Západ vs. Východ“ je umělá konstrukce, která dodnes zbytečně jitří emoce. O dodnes se to mnohým hodí.

Z historického pohledu nestojí otázka, zda patříme na Východ nebo na Západ, vůbec za řeč. Tento spor nevyrůstal z našich dějin, ale je to konstrukce vytvořená v časech, kdy česká identita teprve hledala sama sebe, a později byla tato umělá dichotomie důkladně posílena komunistickou propagandou.

Debata o tom, kam patříme, se vždy znovu objevovala v obdobích, kdy se ve společnosti začala diskutovat otázka "jak dál". Už během národního obrození se proti sobě stavěla proslovanská (panslavistická) linie, která hledala identitu v širším slovanském prostoru, a liberální, západně orientovaná linie, která zdůrazňovala racionalismus, demokracii a občanské hodnoty. Byl to především Masaryk, který pak za první republiky jasně vytyčil směr, když mluvil o příslušnosti ke kulturnímu Západu, ale zároveň trval na tom, že česká společnost nemá být kopií nikoho jiného – měla být národem svébytným a západním.

Bohužel, pro další vývoj v našich zemích přišla Druhá světová válka a následně komunistická diktatura, která toto kulturní a politické ukotvení zásadně narušila. Komunisté s bolševiky rozjeli propagandu, že „Česko odjakživa patří na Východ“. A i když se toto tvrzení nikdy neopíralo o realitu našich politických ani kulturních dějin, přesto zakořenilo v části společnosti tak hluboko, že se k němu vracíme dodnes. Opět za vydatné pomoci Ruska.

Po roce 1989 jsme sice přirozeně směřovali do EU a NATO, ale nové politické elity nepřevzaly západní institucionální principy uvnitř státu. Politici sice hlasitě prohlašovali, že „patříme na Západ“, ale ve stejném okamžiku bez většího zaváhání ponechali silně nezápadní centralistický politický systém v zemi. Model, který má se západním pojetím státu jen pramálo společného. Zvolili model unitárního státu bez jakýchkoli federativních prvků; a to přesto, že přirozeně patříme do regionu federací, jako jsou Německo, Rakousko nebo Švýcarsko, jež stojí na zásadě subsidiarity, na decentralizaci, na silné samosprávě, na nezávislých kontrolních institucích a na právním státě, v němž spravedlnost není selektivní ani slepá k mocným.

Politici však tyto funkční principy nepřevzali a pokračovali v tradici centrálního řízení – jen v modernějším kabátě.

Zůstala koncentrace moci v rukou pár politiků (většiny poslanců a členů vlády); zůstala slabá kontrola; zůstala nízká míra samosprávy; zůstalo přetrvávání úřední kultury, která se opírá spíše o poslušnost než o odpovědnost. Takový model byl vlastní starým strukturám a díky tomu přetrvala dodnes i debata „Západ nebo Východ“.

Celé dilema je však falešně položené. To, zda se společnost dokáže uživit, řídit stát, chránit práva lidí a vychovat zdravou politickou kulturu, neřeší geografie. Rozhoduje úplně něco jiného. Rozhoduje to, zda se stát opírá o dospělé občany a zda mezi nimi a mocí fungují férové vztahy. Jednoduše. Rozhodují nejen vlastnosti , ale výrazně rozhoduje kvalita systému: zodpovědnost; kompetence; samospráva; sebevědomí; míra občanské účasti; kvalita institucí; schopnost nést následky rozhodnutí.

Jak říkal již Thomas Jefferson: „Dobrý systém je ten, který funguje i tehdy, když jej řídí špatní lidé.“

Debata o tom „kam patříme“ se objevuje vždy, když elity selhávají, protože tomu tak je vždy, když je systém příliš centralistický. Když chybí lokální a regionální lídři, když roste nedůvěra a roste obava z dalšího vývoje. Místo poctivého přiznání problému se lidé utíkají do jednoduchých témat. Je to pohodlné, ale nevede to nikam.

Klíčová otázka zní úplně jinak: jsme schopni si konečně vládnout sami – od spodu, občansky, odpovědně a v zájmu občanů? Pokud ano, přestává být potřeba hledat odpověď na to, zda chceme být „prozápadní“ nebo „provýchodní“. Budeme prostě "proobčanští" - a podle toho si vybudujeme instituce. A pokud ne, je jedno, kam se deklarativně hlásíme – uvnitř budeme stále státem tří zemí, které si neumí sami jako celek - Česká republika - vládnout.

A právě v tom spočívá nejdůležitější sdělení.

Skutečný problém je absence občanského tlaku, abychom se mohli vydat na cestu zdola k Občanskému státu.

Chceme-li být opravdu západní zemí v Masarykově smyslu, ne jen geograficky západněji položeným státem, musíme nastoupit cestu, která měla začít už po Listopadu.

Státu, v němž moc roste zdola; občan je partnerem, nikoli objektem; instituce stojí na právu a ne na politické vůli; samospráva není pouhou kulisou, ale jádrem řízení země; spravedlnost platí pro všechny stejně – opravdu stejně; transparentnost je pravidlem, a ne výjimkou; kde stát není nadřazen občanům, ale je jejich službou.

Takový stát není západní ani východní. Takový stát je dospělý. Je to stát, který se neopírá o historické komplexy ani o momentální deklarace, ale o sebevědomé občany, kteří stojí na vlastních nohou.

Rozbalit Sbalit

Stát ani po 36 letech nefunguje kvalitně, dobře, pružně, levně a ve prospěch občanů. Proč?

Životy nás všech jsou stále řízeny shora, prostřednictvím státní správy (zjednodušeně státem).

Oproti tomu země toho Západu, ke kterému se dle např. průzkumu veřejného mínění kloní 2/3 občanů, jdou cestou zcela opačnou – tam je život občanů řízen zdola, od samospráv (obcí, regionů, krajů).

Pokud bychom měli na něčem demonstrovat to, co lidé popisují jako „ukradenou revoluci“ v roce 1989, pak je to právě toto: řízení země – tedy moc – zůstalo centralistické. A to proto, že už první polistopadová politická garnitura byla složena převážně z lidí, kteří se moci nehodlali vzdát.

Vzhledem k tomu, že jsme do Listopadu byli všichni zavřeni za ostnatými dráty bez přístupu k informacím, neměli jsme ani zdání o tom, jak fungují moderní a kvalitní politické systémy. Netušili jsme tedy, že se pokračuje v modelu systému, který nemůže dobře fungovat – a z jakých důvodů.

Dlouho již máme přístup k plnohodnotným informacím, přesto zůstalo povědomí lidí v ČR o politických systémech minimální. Nikdo však doposud ani občany systematicky nevedl k tomu, aby se v této oblasti vzdělali a doplnili si informace. Žádná dosavadní parlamentní politická strana či hnutí neměla v čele politiky, kteří by mluvili o napravení systému ve smyslu decentralizace a subsidiarity. A ani novináři, komentátoři či redaktoři nikdy nevedli systematickou kritiku systému z tohoto pohledu.

Problémy fungování státu se vždy sváděly – a dodnes svádějí – na jednotlivé strany, politiky, pravici, levici , liberály, konzervativce apod. Na sociálních sítích lidé přidávají ještě další nálepky typu „dezoláti“, „chcimírové“ nebo „sluníčkáři“.

Nikde se však téměř nedočtete, že hlavním problémem je samotný systém – centralistický model, který nedoznal žádných zásadních změn směrem k decentralizaci moci podle principu subsidiarity.

Náznaky úpravy existovaly. Byly napsány stohy dokumentů a strategií, implementačních plánů i hodnotících zpráv. V této byrokratické úřednické práci jsme opravdu snad světové jedničky. Jedním z takových materiálů byl „Strategický rámec rozvoje veřejné správy ČR pro období 2014–2020“). Ale ani ten není skutečnou systémovou změnou. Takže úpravy celkové veřejné správy se zastavily u doslova kočkopsa zavedením obcí s rozšířenou působností (ORP). Ty se nestaly součástí samosprávy, ale zůstaly jakousi prodlouženou rukou ministerstev (vlády) na úřadech měst, kde úředníci pracují. ORP jsou tak stále součástí státní, nikoli územní samosprávy. Co to znamená? Kompetence v jednotlivých agendách (kultura, školství, sociální služby, doprava apod.) zůstaly řízeny centrálně, přestože je vlastně úřadují zaměstnanci samosprávy (měst) na 205 místech po republice. Metodicky řídí 7 ministerstev různé úředníky na 205 místech z centra. Takový systém opravdu nemůže být pružný, kvalitní a funkční.

Ale o tomto se veřejnost nebaví. Za všechno může nějaká osoba nebo Východ nebo Západ (EU). Proč zabíhat do větších podrobností a hledat, kde je podstata, když stačí povrchnost.

V poslaneckých lavicích a, bohužel, i v senátorských sedí politici, jak říká František Koukolík, „poslušní, krátkozrací, řízení svými mocenskými elitami“, neboli stranickými vedeními. Ani jeden z nich, natož skupina, nepředložila veřejnosti žádný návrh nutných změn ve smyslu převodu agend, které by se vůbec neměly řešit y centra, protože je to zcela nefunkční a současně obrovsky drahé. Z toho důvodu přistoupily na reformy dekoncentrace moci (subsidiarita, samospráva, decentralizace) všechny západní evropské státy a také např. Polsko, kde přesně tento krok je jedním z tahounů jejich vzestupu.

Pro představu si můžeme uvést, v jaký byl stav věcí před deseti lety (tedy 26 let po Listopadu). Analytický materiál Ministerstva vnitra ČR: „Strategický rámec rozvoje veřejné správy ČR pro období 2014-2020“ je plný následujících textů:

"Přes realizaci mnoha aktivit v oblasti modernizace veřejné správy pořád existují slabá místa, systémové i dílčí nedostatky, které se nedaří odstranit. Jedná se zejména o:

neznalost procesů, jakými je realizován výkon konkrétních agend v konkrétním orgánu státní správy,
nejednotnost při výkonu stejných agend a činností na různých úrovních a na jednotlivých úřadech,
značnou regulatorní zátěž občanů, podnikatelů, institucí veřejné správy a dalších subjektů,
absenci standardizovaného systému řízení kvality,
roztříštěnost používaných metod řízení kvality ve veřejné správě a tudíž nemožnost celkově sledovat a vyhodnocovat dosahované výsledky,
nemožnost zcela přesně vyhodnotit funkčnost a efektivitu veřejné správy ani definovat dosažené výsledky (dopady) rozvoje veřejné správy z pohledu jejich věcnosti, účelnosti, efektivnosti a hospodárnosti a
absenci jednotného systému hodnocení veřejné správy."

Rozbalit Sbalit

Co to vlastně je ta