Debata „Západ vs. Východ“ je umělá konstrukce, která dodnes zbytečně jitří emoce. A mnohým se dodnes hodí, aby ji při každé vhodné příležitosti znovu vytahovali.

Z historického pohledu přitom otázka, zda patříme na Východ, nebo na Západ, ve skutečnosti vůbec nestojí za řeč. Jako součást Východu se cítí jen naprostý zlomek české společnosti. Pro drtivou většinu Čechů má pojem „Východ“ – spojovaný především s Ruskem, sovětským dědictvím a postsovětským prostorem – jednoznačně negativní význam. Není to identita, ke které by se většina společnosti hlásila. Je to spíše nálepka, kterou odmítá.

Přesto se toto téma stále vrací. Ne proto, že by odpovídalo skutečnému rozložení české společnosti, ale proto, že se dá výborně politicky používat. Bylo nafukováno už v době, kdy česká identita teprve hledala sama sebe, a později bylo toto umělé rozdělování společnosti systematicky posilováno komunistickou propagandou.

Spor o to, „kam patříme“, se začal výrazněji objevovat mezi elitami v době národního obrození. Proti sobě tehdy stála proslovanská, panslavistická linie, která hledala oporu v širším slovanském prostoru, a liberální, západně orientovaná linie, která zdůrazňovala racionalismus, demokracii a občanské hodnoty.

Byl to především Masaryk, kdo za první republiky jasně vytyčil směr. Česká společnost podle něj patřila ke kulturnímu Západu. Ne jako kopie někoho jiného. Ne jako napodobenina Německa, Francie nebo Anglie. Ale jako svébytný, sebevědomý národ, který stojí na západním hodnotovém ukotvení: na demokracii, občanství, odpovědnosti, humanitě a právu.

Tento vývoj však brutálně přerušila druhá světová válka a po ní komunistická diktatura. Komunisté a bolševici rozjeli propagandu, že „Česko odjakživa patří na Východ“. Byla to lež. Toto tvrzení se neopíralo ani o realitu našich kulturních dějin, ani o naši politickou tradici. Přesto zanechalo hlubokou stopu. Ne proto, že by většina společnosti chtěla na Východ, ale proto, že se tato otázka stala pohodlným nástrojem pro manipulaci a odvádění pozornosti.

A právě po roce 1989 se ukázalo, jak užitečný tento nástroj je.

Česká republika sice přirozeně směřovala do EU a NATO. Politici hlasitě opakovali, že „patříme na Západ“. Jenže současně se nové politické elity nechtěly vzdát centrální moci. Nechtěly do politického a ústavního systému převzít skutečné západní institucionální principy. A právě proto se jim debata „Východ, nebo Západ“ náramně hodila.

Proč? Protože odváděla pozornost.

Dodnes se téměř vůbec nediskutuje o tom, jak moc jsme zůstali „východní“ silně centralistickým modelem řízení, který má se západním pojetím státu jen velmi málo společného.

Po roce 1989 zvolily politické špičky unitární stát bez skutečných decentralizačních prvků. A to přesto, že přirozeně patříme do prostoru zemí, jako jsou Německo, Rakousko nebo Švýcarsko. Tedy zemí, jejichž stabilita nestojí na prázdných deklaracích o demokracii a rétorickém dohadování se o tom, zda patří na Západ nebo na Východ, ale stojí na subsidiaritě, decentralizaci, silné samosprávě, nezávislých kontrolních institucích a právním státu, v němž spravedlnost není selektivní ani slepá k mocným.

Čeští politici však tyto principy nepřevzali. Co ale z éry předlistopadové převzali, to byla východní logika řízení státu: moc soustředěná nahoře, peníze soustředěné v centru, samosprávy závislé na přerozdělování, slabé brzdy, slabé protiváhy a občané i samosprávy pojímaní jako objekty, se kterými lze z centra manipulovat, místo aby právě v nich spočívalo jádro skutečné moci.

A právě to je podstata problému.

Debatu o tom, „kam patříme“, vytahují politické elity vždy, když potřebují odvést pozornost od skutečných systémových otázek. Pravidelně se to děje před volbami. Bohužel se na toto téma pravidelně chytají i různé osobnosti, komentátoři a novináři. Se zbytečně vyhrocenou rétorikou pak stáčejí pozornost k tématu, které ve skutečnosti nemá oporu v postoji naprosté většiny společnosti.

Klíčová otázka totiž nezní, zda patříme na Západ, nebo na Východ.

Klíčová otázka zní: jsme schopni začít konečně mluvit o podstatě? Jsme schopni pochopit, že pokud nás dnes něco skutečně pojí s Východem, není to identita většiny společnosti, ale systém, který jsme po roce 1989 nedokázali změnit na skutečně západní a občanský?

Pokud ano, přestává dávat smysl donekonečna řešit, zda chceme být „prozápadní“ nebo „provýchodní“. Skutečný spor je mezi centralizovaným státem a občanským státem. Mezi státem řízeným shora a státem budovaným zdola. Mezi občanem jako poddaným systému a občanem jako jeho skutečným spolutvůrcem. Mezi skutečně autonomní samosprávou a pouhými správci a údržbáři území.

Chceme-li být opravdu západní zemí v Masarykově smyslu, ne jen geograficky západněji položeným státem, musíme nastoupit cestu, která měla začít už po listopadu 1989.

Cestu ke státu, v němž moc roste zdola. V němž jsou občan i obce partnery, nikoli objekty. V němž instituce stojí na právu, a ne na politické vůli.

Dokud bude Česká republika státem s východním modelem centrálního řízení, centrálního přerozdělování všech daní a slabé občanské kontroly moci, je veškeré handrkování o tom, kam patříme, jen prázdným divadlem, za kterým dál směřujeme ke stále vyšší formě oligarchizace státu.