Velké firmy nesmí stát mimo pravidla ani nad nimi. Musí pro ně platit stejná odpovědnost a stejné povinnosti jako pro kohokoli jiného – bez výjimek a bez privilegií.
Vize občanského státu
Představa státu, ve kterém bychom chtěli žít, podnikat a pracovat.
„Každý chytrý hlupák dokáže věci učinit většími, složitějšími a násilnějšími. Chce to špetku geniality – a hodně odvahy – jít opačným směrem.“
– ZÁKLADNÍ TEZE –
Soubor neideologických základních tezí, na nichž stojí myšlenka cesty k občanskému státu.
UPOZORNĚNÍ
Politický systém České republiky NENÍ vystavěn na těchto tezích.
Chci stát, který nepůjde cestou oligarchizace
Stát nesmí sloužit několika mocným lidem, kteří si uzpůsobují pravidla podle sebe. Má být postavený na občanech, férovosti a rovné šanci každého člověka podílet se na dění ve své zemi.
Oligarchizace je cesta, kdy moc, peníze a vliv postupně přecházejí do rukou několika jednotlivců nebo firem, kteří pak ovlivňují politiku, média i státní rozhodování. Takový vývoj je nebezpečný, protože podkopává demokracii, svobodu přirozený vývoj a vytlačuje běžné občany z rozhodování o vlastní zemi. Občanský stát jde přesně opačným směrem: staví na tom, že moc má být rozptýlená, kontrolovatelná a odpovědná. Rozhodování má být veřejné a transparentní, aby nikdo nemohl v zákulisí tlačit své soukromé zájmy nad zájmy celé společnosti. Občanský stát posiluje kontrolní instituce, nezávislá média, regionální samosprávy i samotné občany – protože právě občané jsou zdrojem legitimní moci. Stát, který buduje občanskou společnost, chrání férovou soutěž, brání monopolům a podporuje malé a střední podniky místo toho, aby zvýhodňoval pár vyvolených hráčů. Každý občan musí mít možnost ovlivnit, co se v jeho obci, kraji i zemi děje. Takový stát je odolný, spravedlivý a patří lidem – ne oligarchům. Mnoho moudrých osobností bylo zastánci občanské společnosti a jejich úvahy o tom, že taková společenství nesou nejlepší ovoce potvrzují státy, které se na cestu k dosažení občanského státu vydaly. Není to cesta lehká, ale dokud se po ní alespoň nevykročí, nikdy se po ní ani nepůjde.
V dobré rodině nerozhoduje o všem jen otec nebo matka jen proto, že je nejhlasitější, nejstarší, má největší ego, umí „dupnout“ nebo má nejvíc peněz a zná ty nejlepší právníky. Rodina fakt není firma, kde rodič rozhoduje sám nebo v úzkém vedení a všichni musí poslouchat. Když si jeden rodič přivlastní v rodině většinu rozhodování, určuje pravidla podle svého a ostatní jen musí „trpně přihlížet“, rodina přestane fungovat, protože děti a druhý rodič nejsou zaměstnanci. A je jedno, jestli rozkazuje a chová se jako hulvát, nebo manipuluje uhlazeněji, když jsou nakonec pravidla stejně tak, jak je na začátku i třeba diskuse stanovil. Takové jednání zákonitě končí rozvratem celé rodiny.
Chci stát, který shora stanovuje mantinely, ale jinak nechává lidi žít svobodně
Stát má být pevným rámcem, ne klecí. Má občanům dát jistotu práva, ale nezasahovat do všeho, co dělají.
Svobodný člověk potřebuje vědět, že pravidla platí pro všechny stejně, ale zároveň potřebuje prostor pro vlastní rozhodnutí, tvorbu i omyly. Stát nemá vstupovat do každodenního života tam, kde to není nezbytné pro ochranu bezpečnosti či práv druhých. Přílišná regulace vede k tomu, že lidé začínají hledat kličky, jak se před státem chránit, namísto toho, aby mohli důvěřovat, že právo je zde pro ně. Skutečná svoboda vzniká teprve tehdy, když stát jasně definuje hranice, ale neomezuje iniciativu, tvořivost a osobní odpovědnost občanů. Proto je důležité, aby pravidla byla přehledná, srozumitelná a stálá, nikoli chaotická, překombinovaná a měnící se podle momentální politické nálady. Čím méně zbytečných zásahů, tím více prostoru pro růst společnosti.
Každý normální rodič nastaví dětem jasné hranice odtud až potud, aby věděly, co je správné a co už ne – ale jinak je nechá na pokoji, zkoušet věci po svém, dělat chyby (pokud nezkouší podpálit barák) a růst.
Rodiče nekontrolují každou prkotinu, nezasahují do každého kroku, neřeší maličkosti a nezaklekávají na děcka, protože vědí, že přehnaná pravidla z dětí udělají buď vzpurné „hledače kliček“, pasivní jedince bez vlastní iniciativy nebo mrzáky, když to zakleknutí přeženou.
Chci stát, který je malý v centru a silný v regionech
V centru má být jen to nejnutnější a co nejvíce rozhodování má být co nejblíže lidem – v obcích, městech a krajích, kde lidé mají ke svým zástupcům blíž a mohou je lépe kontrolovat.
Centralizace vede k odtržení moci (rozhodování) od reality. Lidé v regionech nejlépe vědí, co potřebují jejich školy, silnice, nemocnice, podnikatelé, občané. Praha nemůže rozhodovat o věcech, které nezná z každodenního života po celém státě, a čím více kompetencí se koncentruje v centru, tím více vzniká byrokracie, neefektivity a tlaku na uniformitu tam, kde je třeba různorodost. Silné regiony znamenají více odpovědnosti, větší (protože bližší) kontrolu občanů nad rozhodováním těch, které znají a účelnější investice. To je princip subsidiarity. Decentralizace neznamená chaos – znamená návrat zdravého selského rozumu do veřejné správy. Samosprávné celky (kraje, regiony, obce) nejsou „nižší celky”. Jsou to všechno stejně zásadní a důležitá ozubená kolečka jedněch hodinek, které můžete celé vyhodit, když jedno kolečko nebude fungovat. Na to přišla již většina států vyspělé Evropy. Region, kde rozhodují místní lidé, má větší motivaci hospodařit poctivě, protože důsledky nepoctivého i poctivého hospodaření se v regionu projevují mnohem rychleji a čitelněji. To neznamená, že stát (státní správa) není důležitá. Je. Ale dobře nastavený decentralizovaný systém je stabilnější, flexibilnější, demokratičtější a občanům přináší vyšší svobodu. Samotná decentralizace a dekoncentrace moci ale nestačí. Pokud má moc vycházet zdola, pal musí být dole zajištěna také důsledná kontrola hospodaření. Tj. u územních samosprávných celků (kraje, obce). Je nemyslitelné, aby NKÚ neměl pravomoc pro kontrolu také zde, nebo aby kraje samy neměly své nezávislé kontrolní mechanismy. I peníze krajů či obcí jsou penězi z daní občanů a firem.
U tchýně je to možný občas tolerovat, ale to je tak vše. To když volá z Prahy rodině do Mikulova, aby si rozhodně vzali deštník, protože „venku lije jako z konve“. Myslí to dobře, ale netuší, že na jižní Moravě je zrovna třicet stupňů, ani mráček a rodina jde na koupaliště.
Když je ale otec, matka, tchán či tchyně despota a rozkazuje shora úplně všem — dětem, bratrancům, sestřenicím i strejdům z pátého kolene — taková domácnost funguje jen v jediném případě: když je tím despotou zrovna osvícený monarcha. Jenže takový se nerodí jednou za deset let jako v Jáchyme, hoď ho do stroje!, ale tak jednou za šest set let. Možná. A už vůbec je ujetý, když rozkazuje jak má žít rodina strejdy z pátého kolene, když ani neví, jak to u nich doma vypadá. Proto všechny fungující rodiny dobře vědí, že dlouhodobě je nejlepší systém, kde nikdo nemá absolutní moc. Kde má každý svou roli, své místo a kde rozhoduje rozum a zkušenost.
A tak by to také mělo platit pro stát.
Chci stát, ve kterém úředník nediktuje, nebuzeruje ale slouží
Úřady tu nejsou proto, aby lidem rozkazovaly, ale aby jim pomáhaly řešit jejich životní potřeby – rychle, srozumitelně a bez zbytečné šikany.
Stát je služba, nikoli autorita stojící nad lidmi. Úředník má být profesionál, který zná zákon a dokáže občanům poradit, nikoli někdo, kdo si užívá svoji pozici a ohání se paragrafy. Moderní stát by měl mít jednoduché procesy, přístupné instituce a fungující maximální digitální služby, které lidem šetří čas i peníze. Přílišná byrokracie, svévolné rozhodování a neustálé kontroly podkopávají důvěru občanů ve stát. Pokud lidé mají cítit respekt ke státu, musí stát nejprve prokazovat respekt k nim – jasnými informacemi, přátelským přístupem a ochotou řešit problémy, ne je vytvářet. Kvalitní veřejná správa se pozná podle toho, že občan odchází z úřadu s pocitem, že mu někdo pomohl, nikoli že prošel testem poslušnosti.
V rodině to známe všichni: když rodiče začnou určovat každou maličkost, kontrolují, jak je ustlaná postel, jak přesně má být položena lžíce, a místo pomoci jen rozdávají příkazy, atmosféra doma rychle houstne.
Stačí pár týdnů takového „dohledu“ a děti se začnou bát ptát, rodiče se stanou protivnými sobě i domácí zvířeně a nakonec všichni cítí, že to není rodina, ale malá kasárna.
Až když si rodiče uvědomí, že mají být průvodci a pomocníci – ne dozorci – začne to doma zase fungovat: věci se vyřeší rychleji, méně se hádá a nikdo nemá pocit, že musí projít zkouškou poslušnosti, aby vůbec něco zařídil.
Chci stát, který bude maximálně svébytný a suverénní
Stát musí rozhodovat sám za sebe a v zájmu svých občanů. Suverenita znamená schopnost chránit vlastní hodnoty, vlastní institucionální stabilitu a vlastní hospodářské i politické priority.
Suverénní stát je ten, který dokáže stát pevně na vlastních nohách a nenechá si diktovat podobu své politiky zvenčí – ať už z východu či západu, nadnárodními strukturami, zahraničními vlivy, nebo ekonomickými zájmovými skupinami. Suverenita ale není izolace. Je to schopnost spolupracovat, obchodovat a být součástí mezinárodních vazeb, ale vždy tak, aby z toho měly prospěch české rodiny, podnikatelé, zaměstnanci a regiony. Svébytnost vyžaduje kvalitní diplomacii, sebevědomé vedení státu, jasně formulované národní zájmy a systematickou ochranu kritických zdrojů – od energetiky přes zemědělství až po obranu. Suverénní stát dokáže odmítnout tlak silnějších, pokud je v rozporu s jeho hodnotami a zájmy. Suverenita také znamená, že stát nesmí být závislý na oligarchických koncernech ani na zahraničních investorech natolik, že by musel upřednostňovat jejich zájmy před vlastními občany. Česká republika musí být sebevědomým partnerem, nikoli poslušným vykonavatelem přání nebo dokonce rozkazů jiných.
Tohle je vždycky „nejvíc“: když nám sousedi, příbuzní nebo kamarádi, kteří naši rodinu pořádně neznají, začnou radit, jak si máme předělat kuchyň, jak vychovávat děti nebo co je „pro nás nejlepší“. A když se tím necháme unést, najednou zjistíme, že vlastně nežijeme podle sebe – jen se snažíme vyhovět okolí.
A někdy to nejsou ani rady, ale čistá manipulace: jejich vlastní život nestál za moc, tak ať ten náš dopadne podobně. Nebo je jen baví nasadit nám brouka do hlavy a pak pozorovat, jak se kvůli tomu hádáme.
Ne. Je to naše rodina, náš domov a naše odpovědnost. Vyberme si, s kým se chceme stýkat, poznejme se navzájem a pak si třeba můžeme i radit. Spolupracujme s ostatními jen tam, kde to dává smysl – a bez ostychu odmítejme rady, které jsou úplně mimo realitu našeho života.
Chci stát, který má jasnou koncepci, dlouhodobou strategii a funguje systematicky
Stát musí mít pevný plán, podle kterého vede zemi, aby občané i podnikatelé mohli s jistotou plánovat svůj život a investice. Současný stav plný chaosu, nahodilých změn a nekoncepčnosti vede k plýtvání, nejistotě a zbytečnému riziku pro celou společnost.
Funkční stát se neřídí podle toho, co zrovna přinese kalendář voleb nebo aktuální nálada politického vedení, ale podle jasné a dlouhodobé strategie, která přesahuje jedno volební období. Koncepční a systematické řízení je základním předpokladem stability, hospodárnosti i důvěry občanů. Když stát mění hlavní pravidla (zákony) každých pár měsíců, nedává lidem šanci plánovat, podnikat, investovat ani rozvíjet regiony. Takové prostředí vytváří nejistotu, brzdí růst a často vede k tomu, že občané i firmy raději neinvestují, nebo dokonce odcházejí jinam. Nejvýrazněji se tento problém ukazuje v kontrolních akcích NKÚ, které opakovaně odhalují, že státní správa postupuje nesystematicky, chaoticky a bez dodržování dlouhodobých koncepcí. Místo předvídatelného řízení stát často hasí problémy na poslední chvíli, plýtvá prostředky na nekoncepční projekty nebo úplně ignoruje dřívější zjištění kontrolních orgánů.
Jojo. jeden týden chceme šetřit, druhý týden utratíme všechno za nový nábytek, třetí týden se rozhodneme, že vlastně pojedeme na drahou dovolenou, a čtvrtý týden panikaříme, že „není v kase ani halíř“.
Děti netuší, co bude za hodinu, natož zítra a celá rodina žije v trvalém chaosu a jediné myšlenky jsou na to, koho okrást (třeba o daně).
A když to děláme delší dobu, začne se to sypat úplně – pořád něco hasíme, něco doděláváme na poslední chvíli, kupujeme věci dvakrát, protože jsme zapomněli, že je máme… a nakonec je celá rodina na dlažbě.
Tedy kromě otce. Ten na všechny hrál divadlo a peníze si odkláněl bokem.
Chci stát, který důvěřuje svým občanům a podnikatelům
Podnikající lidé nejsou podezřelí už ze své podstaty. Jsou to ti, kdo tvoří práci, služby a hodnoty. Stát jim má vytvářet podmínky, ne překážky.
Nadměrná kontrola, presumpce viny a neustálé měnící se povinnosti jsou znakem státu, který nevěří vlastním lidem. Tím ale podkopává svou vlastní ekonomiku. Kdo podniká poctivě, ten nechce bojovat s úřady – chce pracovat. Důvěra státu v občany vede ke zvýšení aktivity, investic i inovací. Každá zbytečná povinnost, každý nový formulář, každá kontrola „pro jistotu“ je ztracený čas a ztracené peníze, které by jinak šly do rozvoje. Stát musí pochopit, že podnikatel není problém, ale základní stavební kámen prosperity. Když stát přestane lidi podezřívat a začne je podporovat, přirozeně vzroste i míra dobrovolného dodržování zákonů.
Rodiče mají doma dítě, které se učí celkem dobře, je samostatné, nepiskuje u každého jídla, nechce žádný kapesný a většinou dělá věci tak, jak má. Místo aby mu rodiče věřili, byli rádi, že je od něj pokoj, začnou ho buzerovat, kontrolovat každou drobnost a ještě mu tajně nainstalují do mobilu sledovací appku „pro jistotu“.
A když na to dítě přijde, děsně se diví, že ztratí důvěru, začne si dělat věci po svém a v šestnácti sbalí kufr. No a po pár letech ho vidí náhodou v televizi – jak s ním někdo dělá rozhovor o tom, jaké to bylo, když v té Kanadě přebíralo cenu za nejhezčí cukrárnu v Torontu a že je tam spokojené a domu do Čech se už vracet nechystá.
Chci stát, který chrání malé a střední podniky jakožto páteř české ekonomiky
Malé firmy drží regiony při životě. Bez nich nejsou pracovní místa ani prosperita. Proto si zaslouží podporu, nikoli nekonečné kontroly, pokuty a papíry.
Malé a střední podniky tvoří více než 99,8 % podnikatelských subjektů. Zaměstnávají přibližně 60 % všech pracujících v soukromém sektoru. Podílejí na přibližně 55 % tvorby HDP České republiky. Ale nejsou to jen čísla ve statistikách – jsou to rodiny, komunity, regionální ekonomiky. Když padne malá firma na venkově, nepadá jen podnikání, ale často i kus života celé obce. Velké firmy si umějí poradit, mají právníky, poradce a rezervy, ale malí podnikatelé takový komfort nemají. Každá regulace na ně dopadá několikanásobně tvrději. Stát, který si neváží malých a středních podniků, si ničí vlastní ekonomický základ. Opravdová podpora spočívá v jednoduchosti, stabilitě a férovosti, ne ve slibech nebo v marketingových kampaních. Malí podnikatelé potřebují klid na práci, ne strach z návštěv kontrolních orgánů. Těžko mohou občané země věřit ve spravedlnost, když přestupky prostých občanů, malých a středních podnikatelů a živnostníků jsou stíhány a souzeny rychle a tvrdě a stamilionové i miliardové případy nehospodárnosti, neefektivity a neúčelnosti nakládání s penězi a majetkem státu se vlečou roky a nakonec končí zaměřením pod koberec nebo směšnými tresty.
Ve většině rodin jsou nějak role rozdělené a celek pak drží po kupě: opraví kapající kohoutek, ta skočí dětem pro svačinu, vezme babičku k doktorovi, naseká dřevo, vydělává dost peněz pro celou rodinu, vyřídí věci na úřadě, ještě u toho upeče buchtu, je samostatný a po nikom toho moc nechce.
A místo toho, aby si ostatní aspoň pro sebe řekli „super, že to takhle táhne“, začnou mu měřit, jestli náhodou neudělal buchtu o centimetr menší, jestli sklopil prkýnko, neměl babičku odvést dřív a že koupil mandarinky místo pomerančů.
A pak se všichni diví, že ten jeden je po čase vyčerpaný, naštvaný a že doma nebo v celé rodině začíná skřípat úplně všechno. No jasně že začne — když zrovna ten, na kom stojí fungování celé domácnosti nebo rodiny, místo podpory dostává jen výtky, je pořád kontrolovaný a sledovaný, co dělá a jak to dělá.
Když takový člen rodiny padne, nejde ke dnu jen on. Najednou není svačina, není opravený kohoutek, není nakoupeno, není kdo by podrbal na zádech, když si zlomím obě ruce. Pozdě je pak pochopit, jak moc na něm všechno stálo. Kór když mě zrovna ten velký koncern vyhodil kvůli zavádění AI a bude se mi blbě shánět práce, aby byly peníze na služku nebo hodinového manžela.
Chci stát, který hospodaří otevřeně a poctivě
Každá koruna státu je korunou občanů. Rozpočet, zakázky i smlouvy musí být přehledné, dohledatelné a srozumitelné. Lidé mají právo vědět, kde končí jejich peníze.
Transparentnost není luxus ani zbytečnost – je to základní obrana proti korupci, klientelismu, nehospodárnosti a nekompetenci. Když jsou všechny veřejné finance na očích, mizí prostor pro manipulace a účelové rozhodování. Otevřené hospodaření posiluje důvěru lidí v instituce a zároveň motivuje politiky a úředníky k odpovědnějšímu přístupu. Moderní stát má mít veškeré zakázky, smlouvy a výdaje snadno dostupné online v přehledné podobě. Otevřenost však neznamená pouze zveřejňování dokumentů, ale i to, že jim lidé porozumí. Poctivé hospodaření není jen finanční disciplína – je to projev respektu k občanům.
Rodina, kde si manželé tají informace o tom, kolik mají dohromady vlastně peněz, kdo co zaplatil a kam mizí další výplata, nemůže dlouhodobě fungovat. Jeden říká, že „nic neutrácel“, druhý tvrdí, že „jen zaplatil pár drobností“, a přitom se na konci měsíce diví, že na účtu je nula a složenky pořád čekají.
A když se zeptáte, jak to mohlo stát, odpověď je vždycky stejná: „Nevím… nějak to vyšlo.“
Taková domácnost žije ve stresu, hádkách a nikdy si není jistá, jestli příští měsíc vůbec vyjde. A když se navíc jede „na dluh“ a nikdo pořádně neví, proč ten dluh vznikl, kdo ho vlastně udělal a za co, je to recept na úplný rozpad důvěry.
Stačí přitom jediné: sednout si, všechno dát na stůl, říct si narovinu, kde končí peníze, a domluvit se, jak s nimi nakládat. Teprve když je všechno vidět, může rodina dýchat, plánovat a fungovat normálně.
Chci stát, v němž politici vykonávají službu, ne obchodní příležitost
V politice nesmí být místo pro sjednávání obchodů s kmotry, koncerny a oligarchy. Politici mají plnit Ústavu, nést odpovědnost a jednat ve veřejném zájmu – ne ve prospěch kapitálu.
Když se politika stane cestou k obohacení, stát se začne rozpadat. Vliv velkých ekonomických skupin deformuje rozhodování a potlačuje veřejný zájem. Politická funkce má být službou a zodpovědností, ne investicí či výtahem k bohatství. Proto musí existovat jasná pravidla pro transparentnost majetku, střet zájmů a kontrolu politických rozhodnutí. Lidé mají právo vědět, kdo skutečně tahá za nitky. Čím méně prostoru pro skryté dohody, tím více prostoru pro skutečnou demokracii. Stát musí být odolný vůči tlaku silných hráčů – jinak slouží jen několika jednotlivcům, ne všem občanům. A k tomu je nutné mít skutečně funkční a jasný lobbistický zákon, který přesně ukazuje, s kým se politici i úředníci scházejí a proč. Ne vágní a neprůhledná úprava, která umožňuje schůzky „bokem“, ale jasná pravidla, která každému občanovi umožní sledovat, kdo na koho tlačí a jaké zájmy se ve státní správě prosazují.
V rodině to někdy vypadá takhle: totálně zazobaný, ale pořád nenasytný strýc začne rodiče „podporovat“.
Máma dostane kabelku, o které vždycky jen snila. Táta nové auto, aby „se mu líp jezdilo do práce“. Občas přihodí i dovolenou, aby rodina věděla, že „na ně myslí“.
Nějakou dobu se to rodičům vlastně i líbí - proč ne, když to přináší výhody a nic to „nestojí“.
Až jednou strýc přijde s papíry.
„Tady to jen podepište, to je žádost o stavební povolení na vaši novou saunu na zahradě,“ říká s úsměvem, jako by přinášel vanilkové rohlíčky.
Rodiče se na papíry podívají jen letmo, a protože chtějí ušetřit za právníky, i když půlce textu nerozumí a věří tomu, kdo jim doteď tolik dával, podepíšou.
A až za pár týdnů zjistí, že nepodepsali žádost o saunu, ale převod nejen jejich baráku - včetně psa a jeho boudy, ale i žádosti o půjčky z banky i s plnou mocí, že to všechno může vyřídit i vybrat v hotovosti. Všechno je pryč a celá rodina i s dětmi zadlužená až po uši. A strýc? Ten jen pokrčí rameny: „Ale vždyť jste to podepsali dobrovolně.“
Chci stát, kde spravedlnost není výběrově slepá a platí jednoduché a stabilní zákony
Právo nemá být džungle a spravedlnost musí platit pro všechny. Lidé musí rozumět zákonům, které se jich týkají. Čím méně výjimek a slabých trestů za trestnou činnost politiků a úředníků, tím méně prostoru pro jejich svévoli.
Složitá legislativa nahrává těm, kteří si mohou dovolit drahé poradce, a trestá ty, kteří se dopustí i třeba neúmyslné chyby z neznalosti více než 2 milionů právních norem. Stabilita právního prostředí je klíčová pro dlouhodobé plánování – jak občanů, tak firem. Neustálé novelizace, výjimky a speciální pravidla vytvářejí zmatek, zvyšují náklady a umožňují rozdílné výklady. Právo má být oporou, ne hrozbou. Když zákony rozumí jen právníci, nikoli ti, kterých se týká, vzniká právní nejistota a roste nerovnost. Současně musí být nastaveny pojistky, aby se pravidla neměnila podle toho, kdo je právě u moci. Současně musí být zákony doplněny o daleko tvrdší postihy nepoctivců podílejících se na moci zákonodárné, výkonné, ale i soudní. Nemluvě o zcela nepřípustném protahování soudních řízení, které je často zneužíváno z více důvodů.
Ideální je dát tisíc pět set přikázání dětem, která se nedají ani zapamatovat, ani splnit. Každý den nové pravidlo, deset dalších výjimek a pak ještě rákoskou přes záda za to, že bačkory nebyly u postele vpravo, ale vlevo.
A my jako rodiče? Žádné povinnosti, žádná pravidla, žádné tresty. Ideální režim – pro nás.
A když se něco pokazí nebo někomu ujedou nervy až tak, že zavře dítě na týden do špajzu, vždycky se najde tchán, tchyně, děda, babička, strejda nebo nějaký kamarád, který přijede, všechno přikryje dekou a ještě vyčistí stopu po tom, co se stalo.
Spravedlnost? Právní stát?. Ani omylem, když platí pravidla jsou jen pro ty dole, tresty jen pro ty slabé. Kolik pak asi dětí celé bez sebe dodržují zákony? Ve finále se systém sype, protože všichni si jezdí na červenou, jak v Indii a v tramvaji nenechají sednout ani těhotnou nebo starou vetchou babičku, protože jim připomíná dědu, který tahal otce z bryndy, když ho mlátil násadou od lopaty.
Chci stát, který podporuje občanskou odpovědnost a zapojení
Lidé mají mít možnost rozhodovat o věcech, které se jich dotýkají – ať už v obci, kraji nebo na celostátní úrovni. Zapojení občanů je síla, ne hrozba.
Silná společnost potřebuje aktivní občany, kteří se zajímají o prostředí, ve kterém žijí. Když lidé mohou rozhodovat o věcech ve svém okolí, automaticky roste jejich zodpovědnost i zájem o veřejné dění. Místní referendum, participace na rozpočtu, přímé volby nebo občanské návrhy (i třeba zákonů) – to jsou nástroje, které přibližují moc lidem. Zapojení občanů není překážkou, ale výhodou; přináší kontrolu, zpětnou vazbu a zkušenosti z praxe, které politici často nemají. A nejhorší je, když politici odmítají naslouchat jiným argumentům jen proto, že se nehodí do jejich předem daného záměru. Takový přístup pak dlouhodobě nevede k otevřené diskusi nad argumenty, ale k narůstajícímu odporu občanů – často i z pouhé frustrace. Stát má podporovat občanskou aktivitu, ne ji potlačovat. Nikoli ale dotováním z centra. Občanskou aktivitu mají podporovat především samosprávy (kraje, obce). A nikoli velkými penězi, protože to je A) protiústavní a za B) pak takové občanské organizace nejsou občanské a nezávislé, ale státní (krajské obecní) a závislé.
Je „moc fajn“ mít rodiče, kteří vám od mala až do padesáti opakují, že jste jen cucák, co ničemu nerozumí, a staví vás pořád před hotovou věc. V takové atmosféře pak i dobrý nápad začnete vidět přes brýle „víš co mi fotr můžeš“.
Děti se postupně uzavřou, přestanou cokoliv navrhovat, a i když mohly přicházet s nápady, které by rodině pomohly, vezmou si radši mobil a v lepším případě si hrají piškvorky.
Vztahy v rodině klesnou na bod mrazu, soudržnost je v háji. A frustrace se pak často přenáší i ven — do školy, do práce, mezi kamarády. V tu chvíli už argumenty nefungují vůbec nikde. A hlavně ne na sociálních sítích plných dalších lidí, kteří si nesou podobné mindráky.
Není pak divu, že člověk místo dialogu vyhledává úniky, mluví s kdekým — klidně s umělou inteligencí — a někdy to nekončí vůbec dobře.
Chci stát, který venkovu nenechává jen drobky z koláče
Venkov a menší města nesmí být odsunuta na druhou kolej. Investice do infrastruktury, škol, zdravotnictví a podnikání v regionech jsou investicí do celé země a stability.
Rozvoj regionů není “doplněk” k centrální politice – je to jeden z nejdůležitějších pilířů stability země. Regiony tvoří páteř společnosti a pokud stagnují, stagnuje celá země. Kvalitní silnice, školy, lékaři, pracovní místa a služby jsou podmínkou pro to, aby lidé na venkově mohli zůstávat a rozvíjet své komunity. Opuštěné a zanedbané regiony vedou k odlivu mladých lidí, úpadku podnikání a růstu sociálních problémů. Občané pak sklouzávají k tendencím volit populistická hesla místo dlouhodobých řešení, která by jejich regionům skutečně pomohla. Stát musí vnímat regiony jako rovné partnery a investovat do nich systematicky, nikoli jen před volbami. Budoucnost celé země se nerozhoduje v hlavním městě, ale na tisících míst po celé republice. Obce – a stejně tak i kraje – nemohou rozvíjet své území, pokud z místního ekonomického života dostávají jen zlomková dvě procenta. Mají-li nést odpovědnost za infrastrukturu a kvalitu života, musí mít i spravedlivý finanční podíl na hodnotě, která na jejich území vzniká.
Dobří rodiče taky neživí jen prvorozeného nebo jednoho svého oblíbence. Všem dětem věnují stejnou péči. Nepoloží před ně talíř a jednomu nedají jen symbolickou porci, zatímco druhému naloží hromadu.
A už vůbec po tom „málo živeném“ nemůžou chtít, aby nakrmil a nadojil krávu, zametl dvorek, posekal louku, vyhnal ovce a ještě to celé poctivě zaúčtoval do formulářů, které by vytištěné obepnuly rovník.
Když rodiče fungují takhle, nikdy to neskončí dobře. Ten podvyživený prostě odejde někam za lepším, nebo skončí jako pantáta Máchal. A ten rozmazlený, co měl vždycky plný talíř, se na tu všechnu práci vykašle.
Výsledek? Kráva chcípne, dvorek je samý slepičinec, louka zarostlá bodláčím, ovce sežrali vlci i kosti obral hladový pocestný… a nakonec pojdou i ti rodiče, protože vodová kuřata a salámy bez masa se vážně jíst nedají.
Chci stát, který chrání férovou soutěž a brání monopolům, oligopolům a kartelům
Ze strany státu musí být zajištěna férová soutěž, aby bylo zachováno prostředí, ve kterém může uspět každý, kdo nabízí nejlepší služby, práci či produkty. Nikoli ten, kdo má nejlepší kontakty na politiky a právníky. Monopolní postavení škodí všem – zdražuje služby, likviduje malé podniky a brzdí inovace. Stát musí aktivně bránit prorůstání ekonomických gigantů do politiky, aby nedocházelo k ovládání trhu několika málo hráči. Nezávislé soutěžní prostředí je ochranou občanů před zneužitím moci a nástrojem pro rozvoj regionální ekonomiky. Umožňuje existenci tisíců malých a středních podniků, které tvoří skutečné bohatství země.
V rodině to vypadá asi takhle: máte tři děti a všichni si chtějí zahrát třeba člověče, nezlob se. Jenže jedno dítě dostane „od rodičů“ privilegium – může házet kostkou dvakrát, může si posouvat figurky zpátky nebo dopředu, jak se mu to hodí, a když někoho vyhodí, ten druhý se už nesmí vrátit do hry. Zato ostatní musí dodržovat pravidla přesně, bez debat.
A když si pak ty dvě děti začnou stěžovat, že je to celé nefér, dostanou přednášku: „Tak se víc snažte! Musíte umět konkurovat!“
Jenže konkurovat někomu, kdo má speciální figurky, dvě kostky a ještě může měnit pravidla uprostřed hry, prostě nejde. Nakonec to ty dvě děti vzdají, hra skončí, nikdo se nebaví a to privilegované dítě si začne myslet, že je nejlepší - i když výsledek nebyl jeho zásluhou.
Ve zdravé rodině prostě nikomu nedáte „lepší kostku“. Jinak se hra zvrhne, děti přestanou hrát, začnou se hádat a zmizí radost i snaha. Férová pravidla nejsou překážkou — jsou jediným způsobem, jak dosáhnout toho, aby hra vůbec fungovala.
Chci stát, kde kontrolní instituce nestraní politikům, mocným a vlivným
Dohledové a kontrolní úřady (NKÚ, ÚDHPSH, ÚOHS), policie, justice a státní zastupitelství musí chránit veřejný zájem, ne politiky, úředníky a mocné. Kontrola musí být nezávislá, profesionální a veřejně přístupná.
Demokracie stojí a padá s kvalitou kontrolních institucí. Když kontrola selhává, korupce a klientelismus bují a občané ztrácejí důvěru ve stát. Instituce, které mají být nestranné, musí být opravdu nestranné, musí mít dostatek pravomocí, odbornosti a také odvahy. Je nutné, aby jejich vedení nebylo pod přímým vlivem hrstky politiků, vlády, nebo dokonce pouze ministerstev či jediného ministra (volba vedení, odpovídání se, odvolávání). Do jejich vedení musí být dosazovány osoby na základě odbornosti. Nezávislá kontrola chrání peníze občanů, odhaluje chyby a dává zpětnou vazbu, kterou politici nesmí mít možnost ignorovat. Veřejná kontrola je jedním z nejúčinnějších nástrojů, jak zabránit zneužívání moci. Když je kontrola skutečně funkční a sankce řádně nastavené, politik nebo úředník se bojí dělat cokoli nekalého. Eliminaci korupce a klientelismu ale nezaručí pouze silné a nezávislé kontrolní instituce — je potřebná i rychlá a nezávislá exekuce. Když toto nefunguje, není divu, že nechtějí dodržovat pravidla i občané. Pokud stát nedokáže tvrdě a rychle postihovat ty, kteří zneužívají svou pozici k „odklánění“ veřejných peněz, rozhodně tím nevysílá signál, že se nepoctivost nevyplácí. Skutečný občanský stát proto nastavuje jasnou osobní odpovědnost, vymahatelné tresty a transparentní postupy, aby žádná kauza nemohla být zametena pod koberec jen proto, že se dotýká mocných nebo vlivných.
Tak, jak je nastaven dosavadní systém kontroly v ČR by v rodině vypadalo asi takhle: rodiče si jdou zahrát s dětmi třeba člověče, nezlob se a vyberou slepou babičku, která má na průběh hry dohlížet. Rodiče házejí kostkou dvakrát, posouvají figurky zpátky nebo dopředu, jak se jim to hodí.
Děti chtějí férovou hru a začnou si stěžovat babičce. Rodiče dělají, jako by se nic nestalo. A babička mlčí, protože je slepá a neví, kde je pravda.
Jak taková hra končí? Protože se děti bojí silného táty a že by jim máma nemusela dát najíst, přestanou protestovat, ale dál už hrát nechtějí. Nakonec se děti co nejdřív odstěhují pryč od rodičů někam, kde spravedlnost funguje.
Chci stát, kde občan není zdrojem, ale partnerem
Občan není dojná kráva ani figurka. Je to spolutvůrce země. Stát má respektovat jeho práci, jeho čas, jeho svobodu a jeho odpovědnost.
Partnerský vztah mezi státem a občanem je základem moderní demokracie. Z občanů se nesmí stát pouhé „zdroje příjmů“ pro veřejné rozpočty nebo objekty rozhodování, které se jich ani netýká. Stát musí s lidmi jednat transparentně, pravdivě a s respektem k jejich životní realitě. To znamená naslouchat jejich problémům, reagovat na ně a chápat, že občané nejsou povinni přizpůsobovat svůj život nefunkčnímu systému. Partnerství je založeno na důvěře, a ta se buduje poctivou komunikací, férovými podmínkami a rovností před zákonem. Stát, který považuje občana za partnera, je silnější – protože stojí na jeho straně, ne proti němu.
Každé dítě přece „miluje“ rodiče, kteří ho zaměstnají ve své textilce, nechají ho tam makat šestnáctky, k jídlu mu dají jednou denně fazole a při odchodu z fabriky ho jejich pohůnci ještě svléknou až do spodního prádla, jestli náhodou něco nenese domů.
A když se doplazí domů, rodiče mu ještě vyčtou, že toho ušil málo - a zítra nanovo.
Záleží jen na tom, jak dlouho budou děti hrát roli ovcí a nechají si to líbit. A jak dopadnou samotní rodiče, to pak záleží na tom, kam až ta nespravedlnost zajde:
jestli se děti nechají vysvléct i ze slipů a tang a uvěří, že „to je nová móda“, nebo jestli si prostě řeknou dost a odejdou do země krále Miroslava.
Chci stát, který s občanem jedná jako s dospělým člověkem
Každý člověk je schopen rozhodovat o svém životě. Stát nemá lidi vodit za ruku od kolébky do hrobu, ale umožnit jim stát na vlastních nohou.
Paternalismus, kdy stát dává občanům pocit, že bez něj nic nezvládnou, vede k závislosti, strachu a potlačení osobní odpovědnosti. Lidé mají schopnost rozhodovat o sobě, o svých rodinách i o své práci – stát jim má dát nástroje a co nejširší mantinely, ne omezení. Respekt k dospělosti občanů znamená méně zákazů a příkazů a více prostoru pro vlastní volbu. Když stát lidem věří, vzniká společnost založená na odpovědnosti, nikoli na poslušnosti. To neznamená, že stát nemá zasáhnout nebo pomoci, když je třeba – ale pomoc má jít v prvé řadě od obcí (popř. krajů) a nemá nahrazovat vlastní schopnosti lidí.
Buď jste typ rodiče, který si myslí, že děti nemají mozek až do dospělosti, do šesti let na ně šišláte, protože jinak by vám přece nerozuměly, do třiceti jim zavazujete tkaničky a nejraději byste je nechali sát z prsu až do důchodu (u žen doslova a u mužů z konta). Nebo jste ten rozumný, takzvaný „líný rodič“, který pomůže a poradí jen tehdy, když je to opravdu potřeba.
V tom prvním případě vychováváte mamánky, kteří se bojí rozhodnout bez svolení, nebo zlatokopky, které po barech loví fotbalisty nebo alespoň šejky. V tom druhém vyrůstají sebevědomé, samostatné a vyzrálé osobnosti, které se nebojí postavit na vlastní nohy a jednou vám klidně pomohou, když už neuzvednete ani berle. A pomáhají i státu — protože z nich tečou daně pro všechny.
Chci stát, který dokáže účinně a cíleně pomoci potřebným
Sociální pomoc musí být blízká lidem, ne vzdálená za pražskými stoly. Obce, města a kraje nejlépe vědí, kdo je opravdu v nouzi, kdo je sociálně slabý, kdo se ocitl v problémech ne vlastní vinou nebo leností a jaká pomoc má smysl.
Sociální systém musí být spravedlivý, cílený a efektivní. Nejlepší pomoc je ta, která vychází z místní znalosti – z toho, co skutečně vidí starostové, sociální pracovníci a komunita. Centralizované, anonymní dávkové systémy často podporují ty, kdo pomoc nepotřebují, a míjejí ty, kdo potřebují podporu akutně. Regionální a obecní sociální politika umožňuje rychlou reakci, osobní přístup a individuální řešení. Pomoc nesmí podporovat závislost na systému, ale má vrátit člověka do aktivního života, pokud toho je schopen. Musí být nastavena tak, aby byla lidská, ale zároveň motivující – solidární, ale ne zneužitelná.
Ta pomoc „na dálku“, kdy vlastně nevíte, co se stalo, jak to je a co je pravda a co ne, připomíná starý vtip, jak syn volá z vojny domů a říká: „Tati, pošli peníze, ohnul jsem samopal.“
A otec mu odpoví: „To jsi silný, chlapečku… ale mě neohneš.“
A tak je to správné, tak to má být. Pomoc nemá být slepá, bez znalosti situace a bez ověření reality.
Ale když je dítě opravdu nemocné, když má rodina smůlu, když se stane něco vážného nebo dokonce fatálního, je samozřejmé, že rodiče pomůžou. A nejen rodiče — v těžkých chvílích se semknou i příbuzní, známí a sousedé. Ti, kteří znají skutečný příběh a vidí, co se opravdu děje.
Taková pomoc má smysl, je konkrétní, cílená a stojí na blízkosti, ne na domněnkách a papírech z druhého konce republiky.
Dobrý systém je ten, který funguje i tehdy, když jej řídí špatní lidé.
Tři pilíře a devět principů, které by měl naplňovat náš stát, aby se vydal cestou občanského státu.
Chtěl bych, aby Česká republika směřovala cestou k občanskému státu
Váš souhlas je zcela nezávazný. Je pouhým vyjádřením souhlasu s Vizí občanského státu jakožto státu, ve kterém byste také chtěli žít.
Odesláním tohoto formuláře souhlasíte se zpracováním uvedených osobních údajů. Vámi poskytnuté údaje budou použity výhradně za účelem vyřízení vašich připomínek a případné komunikace s vámi. Poskytnuté údaje nebudou předávány třetím osobám, nebudou využity pro marketing bez vašeho dalšího souhlasu a budou uchovávány pouze po dobu nezbytně nutnou.
Máte právo na přístup ke svým osobním údajům, jejich opravu nebo výmaz, omezení zpracování a možnost vznést námitku. V případě dotazů nám pište na e-mail: info@cestazdola.cz.
© Cesta zdola