My, občané České republiky, jsme hluboce a dlouhodobě nespokojeni s politickým stavem v naší zemi. Odmítáme se dál účastnit hry na pravici, střed a levici, na liberály a konzervativce, na „hodné“ a „zlé“ podle marketingu politických agentur. Odmítáme být veřejností, kterou politici cíleně rozdělují, rozeštvávají a tlačí do vzájemné nenávisti – zatímco oni sami si v zákulisí rozumějí lépe, než odpovídá obrazu, který veřejnosti předkládají. Odmítáme sledovat, jak politické elity maskují spolupráci s byznysem pod falešné hodnotové konflikty, které nikdy nebyly skutečnými spory o podobu naší země.

Po Listopadu 1989 jsme se sice zbavili diktatury, ale nezbavili jsme se centralismu, svévole a praxe, že moc proudí shora dolů – od státu k občanům, nikoli obráceně. Nezbavili jsme se obrovské korupce a klientelismu. Místo aby Česká republika vykročila na cestu občanského státu, pokračovala dál cestou stranického řízení – v rukou lidí, jejichž špatné vlastnosti, pokřivené charaktery a mocenské kalkuly jim umožnily uchopit a udržet moc, přestože právě takoví lidé by se k rozhodování o našem státě a našich životech neměli nikdy ani přiblížit. Na pozadí vyloučených občanů se postupně a tiše propojila politika s velkým byznysem a později i s oligarchickými strukturami. Výsledkem je systém, v němž malá skupina osob ovládá nejen politiku, ale ve velké míře i média, veřejné zakázky, regulace, veřejný prostor – a tím i životy nás všech.

My však věříme, že Česká republika měla od Listopadu kráčet zcela jinou cestou. Měla být vybudována na principu odpovědného občanství, decentralizované moci, skutečné a funkční kontroly politiků i veřejné správy a na férovém prostředí, které by neumožňovalo jednotlivým oligarchům či koncernům ovládat stát.

Politické strany a hnutí se uzavřely samy do sebe. Nevidí lidi, natož občany. Vidí jen daňové poplatníky a volební čísla. Nerozumí realitě života těch, na které dopadají jejich rozhodnutí.

Politici si shora během let vystavěli systém, který chrání jejich moc, jejich pozice a jejich vliv. Je to systém, který si sami od sebe nikdy nezmění – a také proč by měli? Ve svých vedeních pro změny tohoto typu nemají nikoho. To si velmi důsledně hlídají. A shora si také dosazují „své“ lidi do úřadů, institucí a organizací – včetně těch, které by jejich činnost měly kontrolovat. Mnohé organizace, které by měly hájit zájmy veřejnosti, jsou tak ve skutečnosti jen stafáží, které se nakonec vždy „nějak dohodnou“ s vedeními politických subjektů.

Pokud má mít veřejnost skutečnou institucionální sílu, nestačí jen psát na sociální sítě a občas se sejít na náměstí. Musí vzniknout organizované občanské struktury, které budou mít nejen občanskou ale i mediální sílu, takže je politici nebudou moci obejít ani ignorovat. Jen to je cesta, která dokáže změnit fungování státu, donutit zákonodárce jednat a dosáhnout změn v decentralizaci moci, kontrole mocných a dosažení skutečného právního státu, kde spravedlnost a právo bude platit i pro vlivné a bohaté.

V prvé řadě je ale potřeba, aby se občané shodli na tom, kam by měla naše země směřovat a jak by měl náš stát vypadat – jaký by měl mít systém a jaká pravidla hry.

Proto přicházíme s Vizí občanského státu – souborem jasných, neideologických základních tezí, které vycházejí z principů decentralizace moci, subsidiarity, ale hlavně rozumu, přirozenosti, každodenní zkušenosti a skutečné služby veřejnosti. Principů, které mnoha evropským státům pomohly posunout se o výrazný kus dál ve správě věcí veřejných, kvalitě institucí, stabilitě, hospodárnosti i celkovém ekonomickém rozvoji, stejně jako v životní úrovni občanů – a v neposlední řadě i v jejich důvěře ve stát.

Vize občanského státu nestaví na politických barvách, stranické disciplíně ani na falešné „válce kultur“. Není revolucí, ale evolucí. Staví na spolupráci, odbornosti, odpovědnosti a na tom nejjednodušším, co politika dnes postrádá: na respektu a službě k občanovi jako rovnocennému partnerovi. Staví na silných obcích, regionech. Staví na cestě zdola.

Tato vize je výzvou. Je zároveň připomenutím i nadějí, že není pozdě změnit směr, pokud se k tomu rozhodneme společně. Stát, který patří občanům, nevznikne sám od sebe a otočením kouzelného prstenu. Jeho občané se k němu mohou dopracovat jedině tehdy, když si uvědomí vlastní sílu, vlastní práva, ale i vlastní odpovědnost a vlastní podíl na tom, jak jejich stát funguje.

Budoucnost České republiky bude taková, jakou si ji vybudujeme. Nejen svou prací, ale také mnohem silnějším občanským tlakem na všechny, kteří rozhodují v našem jménu. Je potřeba dát každému politikovi – od zastupitelů, radních a starostů až po hejtmany, poslance a senátory – jasně najevo, že dosavadní způsob řízení země a systém, který jej umožňuje, nejsou udržitelné.