Vize občanského státu
Občanský stát
Co je to občanský stát?
Občanský stát nemá přesnou definici.
Nicméně existují určité principy a standardy, které takový stát musí mít a podle kterých musí být nastaven i jeho politický a ústavní systém.
Je to společenství, kde stát nestojí „nad občany“, ale vedle nich.
Stát, ve kterém je moc rozptýlena a nikoli koncentrována v centru.
Stát, ve kterém moc nevyrůstá shora, ale naopak zdola – z obcí, měst, regionů a aktivních občanů.
Stát, který dává lidem prostor žít svůj život, rozvíjet svůj um a kreativitu a veřejná správa je v tomto úsilí nápomocna a nehází lidem klacky pod nohy.
Je to stát, který zůstává malý tam, kde nemá překážet, a silný tam, kde má chránit právo, bezpečí a férovost.
Občanský stát v sobě spojuje:
- silnou občanskou společnost
- de-koncentraci moci (subsidiarita, samospráva, decentralizace),
- maximálně profesionální výkonnou moc
- funkční a politicky nezávislé kontrolní orgány a instituce,
- maximální a samozřejmou transparentnost,
- právo a spravedlnost plnohodnotného právního státu.
Pouze kvalitní politický a ústavní systém je zárukou cesty k občanskému státu. Takový systém ale, bohužel, v ČR není.
Je zcela přirozené, že čím menší je komunita lidí, tím je řešení problémů pružnější, efektivnější a nakonec i výrazně levnější, než když problematiky, které se liší oblast od oblasti, region od regionu řeší centrálně pár úředníků a politiků někde v centru.
To bylo vždy jasné občanům Švýcarska a postupně si to začaly uvědomovat i státy západní Evropy (ale již i např. Polska). Podle tohoto principu subsidiarity začaly postupně upravovat své politické a ústavní systémy. Kompetence nad jednotlivými agendami stále více přebírají samosprávy obcí a krajů, mezi kterými v některých státech existuje nebo je zřizována ještě další samosprávná úroveň – region.
V českém politickém systému existují dvě samosprávné úrovně: kraje a obce. Mezi nimi funkci meziúrovně zaujímají obce s rozšířenou působností (ORP), které ale zcela chybně není samosprávnou úrovní. Centrální politické elity rozhodly, že po zrušení okresů zůstanou ORP v režimu státní správy. Mezi dvě samosprávy tak vklínily státní správní mezistupeň, aby si uchovaly přímý vliv na jednotlivé agendy. Ty tak doposud zůstávají pod přímou kontrolou státu (Parlamentu, vlády, ministerstev). více zde
Takový systém přitahuje technokraty moci, protože k nadvládě nad celým státem stačí ovládnout většinu poslanců, několik klíčových ministerstev a úřadů v centru. Naproti tomu decentralizovaný a dekoncentrovaný systém vytvářejí množství malých či větších brzd a protivah, aby špatní lidé nemohli moc zneužít pro své sobecké nebo destrukční touhy. V takovém systému ani velmi bohatí oligarchové či koncerny nemohou uspět. Ve státech s kvalitním systémem není problémem bohatství jednotlivce, ale prostupnost systému.
Leopold Kohr
(1909–1994)
„Kde je něco špatně, je něco příliš velké.“
Kohr vycházel z jednoduchého principu: všechny lidské, politické i ekonomické problémy vznikají teprve tehdy, kdy systémy přesáhnou únosnou velikost.
Tvrdil, že lidé nejsou primárně zlí nebo neschopní, ale že je deformují přerostlé struktury, které jim berou kontrolu nad vlastním životem.
Věřil, že člověk je schopen fungovat svobodně pouze v prostředí, kde vidí přímý dopad vlastních činů a kde zná lidi, kteří o jejich důsledcích rozhodují. V malých jednotkách podle něj spontánně vzniká zodpovědnost, solidarita a schopnost dohody – prostě proto, že lidé vidí, jak jejich jednání ovlivňuje druhé.
Velké státy a organizace naproti tomu zvyšují anonymitu a odcizení, což vede k tomu, že jednotlivci ztrácejí motivaci jednat eticky.
Kohr tvrdil, že velké struktury se nutně stávají byrokratickými a represivními, protože musejí svou velikost neustále řídit pomocí síly a organizované moci. Z toho vyplývá jeho slavná teze, že tyranie a válka nejsou morální defekt, ale logický důsledek nadměrné velikosti.
Ideální stát je podle Kohr-a tak malý, že se nemůže stát impériem. Malé jednotky jsou podle něj schopny pružněji reagovat na problémy, lépe hospodařit s prostředky a bránit se korupci, protože korupční vztahy nemají dost prostoru k bujení.
Kohr nechtěl návrat do středověku, ale vícerovňovou společnost složenou z malých jednotek propojených do volné federace, která respektuje autonomii. Člověk podle něj nepotřebuje více pravidel, ale méně síly.
Kohr tak stojí na počátku moderních teorií subsidiarity, samosprávy a komunitní demokracie.
Jeho práce je nápadně aktuální v době přebujelé byrokracie, velkých států a nadnárodních entit.
Všechny jeho myšlenky se shodují v jednom: čím menší je moc, tím větší svoboda člověka. A čím větší je moc, tím větší je riziko jejího zneužití.
Proto jeho základní princip – „small is beautiful“ – není estetický, ale politický: malost jako obrana svobody.
© Cesta zdola